Kozí zahrada

Články o zkušenostech z chovu koz

Články, které zde uvádím, jsem zveřejnila pod nickem oreb1 na stránkách pro hospodáře všeho druhu malochov.cz. Napsala jsem je, abych své zkušenosti z chovu předala dalším chovatelům, případně na konkrétní dotaz některého z nich.

Jak udržet kozy zdravé a spokojené, jednoduchý popis mého chovu

K chovu koz přistupuji s přesvědčením, že je to nejméně náročné zvíře, pokud je spokojené. Základem je tedy kozí spokojenost a výživa, jejíž hlavní součástí jsou podřadnější druhy rostlin, které jiná zvířata obvykle konzumují jen omezeně.
 
Moje stádo tvoří v současnosti něco přes 3O dospělých koz a kozlů, k nimž v průběhu roku přibývají kůzlata, takže celkový stav se pohybuje mezi 35 a 80 kusy, započítáme-li i mladé. Během dne jsou ve volném výběhu všichni společně, celé rodiny, všechny věkové kategorie i pohlaví. Ráno dostávají každý den seno z místních luk, k tomu sezónní zeleninu nebo ovoce, pokud je k dispozici. 

Podařilo se mi získat dodavatele čerstvého mláta, který nám ho ale vozí nepravidelně. Podávám ho obvykle spolu se senem vždy několik dnů po sobě v množství asi půl kila na kozu. Jiné jadrné krmivo nedávám, i menší přídavek jakéhokoliv sacharidového krmiva u některých koz působil nadýmání nebo průjmy. Následné zvýšení tvorby mléka vlivem podávání jádra pro mne není rozhodující v porovnání s dobrým zdravotním stavem a tím i menší náročností na sledování zvířat. Jedině mláto nepůsobí žádné potíže, naopak zvýšený přísun vitamínů skupiny B se příznivě projevil na kvalitě paznehtů i srsti a zdá se mi, že i na nervové soustavě zvířat.
Nevlastním rozsáhlé pastviny a zvířata se přesto mohou pást, aniž by byla ohrožena neustále se opakujícími ataky endoparazitů, jak se často stává tam, kde se zvířata pasou na malé ploše. Ranní dávku krmiva dostávají do krmelce uvnitř, navečer odcházíme na pastvu po okolí, přičemž střídáme různé pronajaté malé zahrady a zarostlá území, strniště, chráněné oblasti, kde jsme vítáni, plevele a kopřivy kolem cest. Kozy při pastvě neustále postupují vpřed a ujdou tak 6 až 8 km. Na stejném místě setrváme jen pár minut. Tím je zajištěn také pohyb, tolik potřebný pro bezproblémové porody, dobré trávení, silnou kostru i svalstvo. Zároveň se tím posiluje soudržnost kozího stáda, učí se mladí od starších a upevňuje se hierarchie ve stádu. 

Kozy se po pastvě vracejí do výběhu, který není už dávno travnatý, ale jehož povrch pravidelně vysypávám štěpkou, aby se udržel v dosažitelně čistém stavu bez parazitů a nebylo tam bláto. Kozy si s oblibou lehají kamkoliv v prostoru výběhu a hledí do krajiny. 

Zavedla jsem ještě několik pravidelných zásahů do jídelníčku, abych podpořila zdravé trávení a zmenšila pravděpodobnost napadení parazity. V této souvislosti musím zdůraznit, že jsem nikdy nemusela použít žádné lékařské odčervovadlo a kondice koz je uspokojující. Moje opatření jsou následující:
Po Vánocích dostanou vánoční stromečky v množství asi 5 kusů na jedno zvíře. 

V březnu a dubnu dostávají štěpkovačem nadrcené vrbové pruty, které jim sypu k senu do krmelce v množství asi 5-10 prutů na kozu denně s občasnými přestávkami. 

V létě vždy seženu nějaký pokácený smrk nebo túje či břečťan apod., které kozy dostanou do výběhu a ožerou celé až na dřevo.
Na podzim zkrmíme listí ze dvou až tří ořešáků. 

V listopadu občas dostávají kaštany a pravidelně dýně. 

Psychika zvířat ovlivňuje i jejich tělesný stav. Neodděluji kůzlata od matek a abych mohla dojit, zalepuji po třetím měsíci struky náplastí, nejprve jen na noc, po dalším měsíci nebo podle velikosti kůzlat na celý den. Každá koza má ve stádu svou příbuznou, matku nebo dceru. Mám kozy rohaté i bezrohé společně, aniž by docházelo k větším problémům. Přičítám to spokojenosti zvířat, která se mi vrací v jejich dobrém vztahu k sobě navzájem i ke mně a v téměř žádné nemocnosti.

Hierarchie kozího stáda aneb kdo je kdo mezi kozami a co od něho čekat

Kozí stádo tvoří několik jedinců, nikoliv jen dvě kozy, proto mnou popsané vztahy mezi kozami ve stádu pravděpodobně nelze převést na dvojici koz. Pořadí ve stádu je důležité kvůli přednosti v přístupu k potravě a právu na volbu místa k odpočinku, k porodu apod.

Vůdcem stáda je obvykle nejstarší koza. Pokud jsou ve stádu rohaté i bezrohé, je vůdkyně rohatá, i kdyby nejstarší nebyla. Svou pozici si vydobyla energií a nebojácností, které musí stále projevovat, aby se na vůdčím místě udržela. Ostatní členové stáda ji musí respektovat, jinak budou trkáním a nabíráním na rohy usměrněni. Jen velmi malá kůzlata si smějí dovolit být poblíž vůdkyně a nejsou za to trestána.

Pokud jsou ve stádu trvale kozlové, tvoří v době mimo říji zvláštní skupinu na okraji stáda. Ačkoliv spolu zápasí a soupeří o přízeň koz v době říje, čas tráví především spolu, kdežto kozy a kůzlata tvoří jinou skupinu. Obě skupiny se prolínají, například kůzlata tráví čas pobíháním mezi kozami i kozly a spí u obou skupin. Stejně tak na pastvě kontrolují kromě vůdkyně bezpečnost stáda i kozlové.

Další v pořadí jsou kozy podle věku, starší na vyšším místě, mladší na nižším. Někdy však hodně drzá rohatá koza může předběhnout v pořadí mírnou bezrohou kozu o rok i víc starší a dostat se na její místo. Záleží však i na tom, jak se zachovají ostatní kozy na stejné věkové úrovni jako koza sesazovaná. Nemusí totiž mezi sebe novou kozu přijmout a tím ji udrží na nějakou dobu ještě v nižší pozici. Zjednodušeně se dá říct, že věk a zkušenosti jsou rozhodující pro pozici ve stádu.

Vůdkyně má zodpovědnost za celé stádo a rozhoduje o všem. Něco ji ale vůbec nemusí zajímat a pak svou vůli neprojevuje.

V době, kdy jsou kůzlata malá, kozlové se chovají jako jejich otcové všichni, bez ohledu na to, zda kozel je skutečný otec nebo není. Hrají si a vychovávají všechna kůzlata, na rozdíl od většiny koz, které se starají jen o svá kůzlata.

Kozí stádo se skládá z rodin. Rodinu tvoří matka a dcera a další příbuzné samice. Do říje jsou součástí rodiny i jejich samčí děti, ale později už tento vztah není tak výrazný. Naopak příbuzné samice si navzájem pomáhají s výchovou potomků, někdy i s jejich krmením a jejich vztah je trvalý.

Koza, která přijde jako nová do stáda, nemá lehkou pozici. Pokud je sama, je téměř jisté, že ji ostatní budou šikanovat. Bude nucena k pobytu na okraji stáda a i mladší než ona se nad ni budou povyšovat. Jediné bezpečí může nalézt u kozla, ale ten někdy nemusí mít zájem plést se do sporů samic. Teprve po několika letech a především po narození dcery, která s ní nadále zůstane, se stane právoplatnou členkou stáda. Její potomci, kteří se ve stádu narodili, jsou přijati ostatními jako plnohodnotní už od narození.

Stádo je jeden celek, v němž má každý své místo i úkol a odpovědnost za další členy. Zájem stáda znamená víc než jednotliví členové. Silné početné stádo jim dává větší bezpečí a sebevědomí. Společně dokážou překonat ztráty a trápení jednotlivců a najít sílu v klidu druhého.

Výchova kozla aneb je kozel opravdu zlé zvíře?

Mnozí chovatelé mají s chovem kozlů špatné zkušenosti. Jsou příliš silní a projevují se agresívně.
Na základě vlastního několikaletého chovu kozlů chci kozlí pověst napravit.

Prvního kozla jsem měla od kůzlete a byl ve stádě spolu s 3 kozičkami stejně starými a jednou šestiletou. Přišel jako údajně dvouměsíční. Opravdu se choval jako malé kůzle, které potřebuje ještě péči a pozornost. Mazlila jsem se s ním a hladila ho a chovala ho velmi často. Do půlroku byl stále hodné kůzle. Naučil se své jméno a byl ve stádě na stejné úrovni jako mladé kozičky. Všichni poslouchali starou kozu.

V šesti měsících se začal měnit. Jako kdyby se nudil. Začal hlavou narážet do různých předmětů, otrkával kdeco. Jeho chování, dosud pro mě neškodné, vyvrcholilo, když začal nabíhat na mě. Vždy, když jsem byla k němu zády, rozeběhl se a vrazil do mě. Že to bolelo, nemusím vysvětlovat. Víc mě ale polekala představa, že je teprve mladý, nedorostlý a jak tohle bude vypadat za rok, až vyroste v mohutného dospělého kozla. Někdo doporučuje takové zvíře včas zmlátit, zvítězit nad ním, že už si pak netroufne. Tomu nevěřím a jsem přesvědčená, že své chování bude opakovat stále. Po určité době opět bude chtít zkusit, jestli on nezesílil či chovatel nezeslábl a nemohl by tedy tentokrát vyhrát on.

Zkusila jsem si představit, co by mu znepříjemnilo ony útoky a zastavilo je. Chodila jsem téměř s očima na zádech, dávala na něho neustále pozor. Kdykoliv se rozběhl, byla jsem připravená, do boku natáhla ruku s pěstí, aby mi třeba nezlomil prsty, a když byl těsně u mě, otočila jsem se, do ruky vrazil a já ho s ní podrbala na hřbetě. Přitom jsem ho oslovila jménem a laskavě na něj mluvila. Útoky pokračovaly, ale postupně už do ruky nevrážel, jen se jí dotkl a nakonec, když viděl, že prostě mě k žádnému boji nijak nevyprovokuje, nechal toho úplně.

Dnes je už devítiletý a od té doby vůbec nikdy nenastavil hlavu proti člověku k trknutí. Je mazlivý, má rád drbání na hřbetě, přijde si pro něj, ale nedotírá natolik, aby člověka jakkoliv omezil.

Po dvou letech k němu přibyl další kozel. Už nebylo potřeba těchto výchovných kroků. První i druhý kozel spolu přátelsky zápasili, aniž by obtěžovali kozy nebo lidi a nastal trvalý mír i bez mých zásahů. Kozli díky svým vzájemným zápasům nemají přebytek energie v době mimo říji a mají rovněž pro tu dobu plnohodnotného partnera. Kozly mám ve stádě po celý rok a je možné pozorovat, že kozli i kozy mají své vlastní zájmy a zábavy, které se liší. Další kozli jsou postupně vychováváni těmi předchozími a žádný problém už s nimi není.

Jsem toho názoru, že pokud jsou kozy nebo kozli rohatí, člověka se to netýká. Myslím tím, že rohy na chytání nebo držení koz nepoužívám vůbec nikdy. Domnívám se, že jakmile koza ucítí odpor nebo tlak na rohy, který pochází od člověka, bude pro ni přirozené v tom pokračovat. Pak může nabírat člověka na rohy nebo ho trkat. Mám poměrně početné stádo koz rohatých i bezrohých, které navštěvují pravidelně děti z mateřských škol a příměstských táborů, a kozy nejsou vůbec agresivní. To samé platí i o kozlech.

Pro kozly je přirozenou součástí života zápas. Mají příliš mnoho energie po celý rok mimo říji a je dobré, pokud ji mohou uplatnit neškodně. Někdo by možná posuzoval práci s kozlem za týrání, ale myslím, že i to by byla dobrá cesta, jak ho uklidnit. Naučit ho tahat vozík, malý pluh a podobně. Konec konců není to nic nového, vždyť kozli se používali jako potah pro rozvážení zboží nebo vožení dětí, s malým chomoutkem k orbě ještě zhruba před sto lety.

Dodatečná poznámka ke článku: Náš nejstarší kozel už se stádem není. Vždy, když jsme šli na pastvu, chodil poslední, aby viděl, že všichni jsou před ním a v bezpečí, především malá kůzlata, která někdy nestačí rychlosti celého stáda. Na jeho místo postoupili další dva stávající kozlové, kteří se teď střídají na poslední pozici a dávají pozor, aby stádo po cestě neztratilo nějaké kůzle.

Nový mladý kozel, který je u nás asi půl roku, bude po boku dvou starších žít a učit se ještě asi rok. Poté by měl mít dostatek zkušeností, aby dokázal řešit běžné situace ve stádu a i pro kozy byl životní partner, nejen hloupý mlaďoch. Starší kozlové postupně odejdou, jejich místo nahradí mladší a běh života se bude opakovat.

Třísloviny aneb taniny a kde je najdeme

Třísloviny jsou obsažené v řadě rostlin, které kozy konzumují ve značném množství, pokud je mají k dispozici. Jde hlavně o tyto rostliny:

dub v podobě listí, mladých větviček i s kůrou a žaludy,
ořešák také jako listy a zelené oplodí,
bříza jako listí a mladé větvičky,
jírovec jako listí a kaštany,
vrba v podobě listí a větviček,
jehličnany – smrk, borovice, různé tuje, cypřišky a jalovce jako celé stromky nebo jejich části k okusu i s kůrou.

Všechny tyto rostliny mají kozy ve velké oblibě, což je dobré využít pro několikadenní až měsíční kůru, při které podáváme uvedené rostliny, např. stromky po Vánocích, k neomezenému příjmu. Postupně se zájem koz o tuto součást krmné dávky zmenšuje a kozy zřejmě samy cítí, že již přijaly dostatečné množství tříslovin. V průběhu několika let, během nichž tuto metodu praktikuji, jsem se nesetkala s žádnými nepříznivými účinky takového krmení.
V některých případech se může stát, že kozy močí červenohnědou moč. Není projevem zánětu, ale jen se tak projevuje zvýšený obsah taninu, který barví dohněda. Po dvou až třech dnech bez tříslovinného krmiva se barva moči vrátí zpět.
Nejlepší doba k aplikaci podobné kůry je období, kdy se kozy zasušují nebo se již nedojí, protože její stahující schopnost by snad bylo možné takto využít. Ale nepozorovala jsem podstatné změny v dojivosti na jaře, kdy jsem podávala nasekané vrbové proutky.

Jiné rostliny přijímají kozy jen omezeně nebo pouze při vážných zdravotních problémech. Je to např. šalvěj, tymián, dobromysl, kakost, kuklík.

Zajímavou možností k omezení výskytu parazitů je kombinace tříslovinného krmiva s krmivem obsaujícím eugenol, při níž dokonce i stadia parazitů, která při konzumaci samotných tříslovin přežívají, hynou a jejich obaly puknou. Eugenol je znám především jako silice, kterou obsahuje koření hřebíček. Pro naše podmínky by taková léčba či prevence byla drahá, ale například kuklík městský je jako bylina téměř plevelná velmi vhodná pro svůj obsah taninu i eugenolu zároveň. Podobné složení má i kakost.

Značný obsahu taninu má i vavřín, bobkový list. V našich podmínkách neroste v přírodě, ale např. v Itálii se vyskytuje divoce a kozy se na něm volně pasou.
Černý i zelený čaj, stejně jako káva obsahují taniny. Nedají se použít ve velkém množství, ale vyhazovat čaj, který jsme použili k uvaření nápoje by byla škoda, kozám ještě poslouží.

Jsou chovatelé, kteří podávají tanin v přesně odměřené hmotnosti v podobě prášku a kombinují jej s dalšími látkami, např. esenciálními oleji. Nemám námitky proti takovému podávání, ale dávám přednost tomu, co nám nabízí příroda kolem nás. Ne všude rostou všechny rostliny, které jsem jmenovala, ale všude rostou některé a nabízejí se nám k použití.

Nejlepší je poskytnout kozám i v průběhu roku různorodou potravu, ať už jim krmivo doneseme nebo se samy pasou. Mají dost smyslu pro to, co jim svědčí, a dokážou ho využít, pokud jim to dovolíme.

Přísevy pastvin a stabilizace píce v období sucha

Výtah z přednášky Prof. Ing. Jiřího Skládanky Ph.D.


Pokusím se stručně popsat obsah přednášky Prof. Ing. Jiřího Skládanky, Ph.D. z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity Brno na téma Přísevy pastvin a stabilizace píce v období sucha, kterou jsem vyslechla na Zlobici 9.3.2019.

Intenzita sucha se v roce 2018 začala zvyšovat již od dubna a vyvrcholila v červenci a srpnu toho roku stejně velkým suchem na téměř celém území ČR. Jednalo se o poměrně dlouhé sucho, které se dá přirovnat k suchům v tropických oblastech, kdy celý travní porost zežloutne a zaschne. V našich podmínkách takové sucho některé druhy trav vůbec nepřežijí a nedokážou se z kořenového systému obnovit. Jde hlavně o jílek vytrvalý (Lolium perenne), který je náročný na vláhu a živiny. V našich podmínkách není na stanovišti trvale, ale maximálně 4 roky. I jílek mnohokvětý (Lolium multiflorum) zasychá, navíc se jedná obvykle o jednoletou trávu.

Pro dosevy pastvin a pícních porostů jsou vhodnější jeteloviny a trávy typu kostřav.
Podle výzkumu z roku 1993 (Fedele et al.), který se zaměřil na konzumaci jednotlivých druhů trav a bylin u koz, jsou mezi jednotlivými plemeny rozdíly a stejně tak tomu je zřejmě i mezi jednotlivými chovy. Přesto shodně u všech zkoumaných plemen byla zjištěna malá obliba jetele lučního (Trifolium pratense). Je tedy vhodné použít k přísevu jiné jetelovité rostliny, především vikev setou (Vicia sativa), jetel plazivý (Trifolium repens) nebo štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), který obsahuje taniny a působí tedy proti parazitům u pasoucích se zvířat. Jetelovité rostliny mají hluboký kořenový systém, který jim zajistí zásobování vodou i v období, kdy povrchové kořenové systémy trav nestačí. Navíc jeteloviny obohacují půdu o dusík, který mohou využít i okolní rostliny.
Mezi trávy, které dobře snášejí sucho, patří především kostřava rákosovitá (Festuca arundinacea). Je suchovzdorná a zároveň odolná vůči nízkým teplotám. Roste ještě při teplotě nízko nad nulou. Píce z této trávy má nižší kvalitu a je vhodná pro výrobu sena a senáží. Velmi dobře prosychá.
Srha laločnatá (Dactylis glomerata) je trsnatá rostlina, která na jaře rychle obrůstá, ale její nevýhodou je, že po každé sklizni spěje zase do květu a v létě už není pro zvířata chutná, leda by se sklízela velmi často. Pro suchá stanoviště se také hodí.
V Československu byly vyšlechtěny festucoidní hybridy trav, a to křížením kostřavy rákosovité a jílku mnohokvětého. Vznikla tráva, která je srovnatelná s kostřavou rákosovitou, ale má větší chutnost, vytrvalost a výnosy. Je vhodná do trvalých travních porostů.
Další rostlinou, která dobře snáší sucho, je čekanka obecná (Cichorium intybus). Rovněž obsahuje taniny a má vysoký obsah minerálních látek.

Při dosevu travního porostu můžeme buď jen rozhodit osivo na povrch travního drnu nebo ho zapravit dovnitř, podle technických možností, které máme. Je vhodné bránami nebo disky travní drn rozrušit, případně speciálními stroji profrézovat, aby stávající rostliny byly oslabeny a netvořily tak silnou konkurenci nově dosetým rostlinám. Pokud osivo jen rozhodíme, je nutné původní rostliny nízko posekat, aby svou energii soustředily do tvorby nových listů a nesnažily se překážet nové konkurenci. Starý porost působí někdy na nové rostliny i alopaticky, takže je potřeba posekanou hmotu odstranit, aby chemické látky, které rostliny vylučují na svou obranu, nepůsobily při rozkládání zbytků na nový výsev.

Nejvhodnější dobou pro přísev je časné jaro, kdy se po výsevu dostaví srážky. Ve velmi suchých oblastech je možno vysévat na podzim do konce září. Rozhodující je vlhkost půdy, která bývá právě na podzim vyšší než na jaře a v létě. Před výsevem se porosty nikdy nehnojí, protože by se podpořil růst stávajících rostlin, mezi kterými by nové rostliny ztratily šanci. Trávy je možné přisévat později než jeteloviny, jelikož jeteloviny mají tvrdý semenný obal a déle jim trvá klíčení i tvorba kořenového systému.

Výsevní množství pro přísevy je stejné nebo i vyšší než u běžných výsevů. Mnozí pěstitelé používají jen poloviční množství osiva, ale vzhledem ke konkurenci stávajících rostlin je potom přísev obvykle neúspěšný. Konkrétní výsevní množství je tedy 20 – 35 kg/ha podle druhu osiva.

Po přísevu je vhodné porost při výšce původního porostu kolem 30 cm posekat a to opakovat zhruba po 2 – 3 týdnech, pokud rychle obrůstá. V roce přísevu se nedoporučuje hnojit statkovými hnojivy. Zapojené porosty jetelovin není třeba hnojit dusíkem vůbec.

Podestýlka, její varianty, složení a údržba

Podestýlka je materiál, který má ochránit zvířata - kozy, ovce i další - před vlhkostí ze země, z moči, před znečištěním tuhými výkaly a před chladem. Je velmi důležitá pro jejich spokojenost a zdraví.

Je mnoho materiálů, které se k podestlání používají. Nejčastější je ječná nebo pšeničná sláma. Je možné použít i rákos, kukuřičné šustí a listy stromů a keřů. Např. listí ořešáku v povrchové vrstvě podestýlky chrání částečně zvířata před zevními parazity a ve vnitřních vrstvách zabraňuje mírně uvolňování amoniaku. Dá se však použít jakékoliv suché listí nejedovatých rostlin. Zvířata často z nové čisté podestýlky vybírají stébla a listy a krmí se jimi. Někteří chovatelé používají na podestlání také seno. V porovnání se slámou ale seno více zadržuje vlhkost a podestýlka je tedy dříve mokrá. Podestýlka ze slámy vydrží déle suchá a načechraná a neslehne se tak brzy.

Rozdíly mezi jednotlivými chovateli jsou nejen v materiálu, ze kterého podestýlku vytváří, ale i v síle celkové vrstvy a v údržbě.
Někdy je v chovatelském zařízení dřevěná podlaha. Dříve se dělávala z masívních dubových prken, někdy i se žlábkem k odtoku moči do jímky, jak je vidět např. ve skanzenu v Zubrnicích. Tato podlaha se nastýlala v nižší vrstvě častěji, jednou týdně nebo i každý den se čistila a obvykle se to tak dělá dodnes. Podlahu před nastláním je možné posypat vápnem nebo mletým jílem, o které se zmíním v souvislosti s hlubokou podestýlkou. Většinou je takový chlév dostatečně teplý, zvířata tam zůstávají celou zimu a nepotřebují podestýlku pro zahřátí. Této podestýlce se říká nízká a je pro ni typické, že se hnůj vyváží dřív, než se slehne a než v něm dojde k chemickým reakcím.

Podle mého odhadu častější je hluboká podestýlka, která se používá hlavně tam, kde jsou zvířata jen v přístřešcích nebo dřevěných stodolách apod. Často je základem jen hlína a na ní dostatečná vrstva steliva. Na znečištěnou vrstvu se nasype další suchá vrstva tak vysoká, aby dobře chránila zvířata před vlhkostí. Je možné nejdřív hráběmi nebo vidlemi odhrabat suchou slámu z koutů a míst, která zvířata tak často nepoužívají, nahrnout ji do míst, kde je potřeba, a na ni teprve novou čistou slámu. Tak se využije stelivo lépe.
Hluboká podestýlka se slehne a sešlape a uvnitř probíhají chemické reakce bez přístupu vzduchu, které uvolňují teplo. Zvířata tak mají vlastně vytápěné lože, i když okolo je mráz. Navíc vysoká teplota působí jako dezinfekce a uvnitř podestýlky nepřežije téměř žádný organismus.

V poslední době se používají k vysušení podestýlky desikátory nebo také kondicionéry podestýlky. Jsou to většinou mleté jíly, nejčastěji bílé, které výrobce obohatil o různé funkční příměsi, např. esenciální oleje z eukalyptu, rozmarýnu apod. Tyto jíly se sypou na slámu nebo jiné stelivo zhruba jednou za týden jako poprašek. I při jejich používání se stelivo může vrstvit a vytvořit hlubokou podestýlku. Posyp se pak pravidelně opakuje. Jsou použitelné ale i u nízkých podestýlek. Vzhledem k vysoké absorpční schopnosti jílů je podestýlka výrazně sušší a stelného materiálu je potřeba méně. Suché prostředí je nepříznivé pro výskyt a množení parazitů, např. kokcidií, ale i jiných a to je přínosné hlavně v době, kdy začínají kůzlata žrát a sbírají přitom vše, co je zaujme, včetně stébel z podestýlky. Jedním z dodavatelů mletého bílého jílu je Profivit. Dodává desikátor pod označením Deltasec.
Použití mletého jílu do podestýlky se ale projeví i způsobem, který se nikde neuvádí. Podestýlka hřeje o něco méně, protože nedojde k tak silným reakcím s vývojem tepla jako ve vlhkém prostředí. Hnůj z takové podestýlky je ale výživnější než z běžné, protože obsahuje větší množství dusíku.

Někteří chovatelé ve snaze zajistit zvířatům co nejzdravější prostředí nastýlají vysokou měkkou vrstvu steliva a při sebemenším znečištění ji mění. Takové prostředí není pro zvířata tak prospěšné, jak si asi představují. Zvířata se tak nesetkávají vůbec se znečištěním a nevytvoří si vůči němu přirozenou odolnost, což je následně může i ohrozit.
Příliš měkká podestýlka je nepříznivá i pro vývin paznehtů. Ty přerůstají a jsou moc tvrdé na běžné ošetřování.

Většina chovatelů vyváží hnůj z hluboké podestýlky jednou až dvakrát za rok. Výška vyvážené vrstvy se liší - je to od půl do jednoho metru.
Na údržbu podestýlky je možné použít mechanizaci, ale v menších chovech se jedná především o namáhavou ruční práci.

Podestýlka je jednou z věcí, které chovatelé přizpůsobují svým podmínkám. Těžko najdete dva, kteří by používali úplně stejné stelivo a údržbu. Právě tady se dá experimentovat s místními materiály a zužitkovat i to, co by jinak bylo odpadem.

Kefír, stručně z mikrobiologie

V současnosti je většina lidí přesvědčená, že nejzdravější mléčný výrobek je jogurt. Nic proti jogurtu, ale nejméně stejně dobré účinky má na lidský organismus kefírový nápoj.

Vzniká zkvašením a fermentací souboru mikroorganismů, které společně působí na mléko. Po jejich působení vzniká z mléka nápoj – kefír.

Používá se buď kefír jednou kvašený, který vznikne několikadenní fermentací mléka a jeho zcezením, nebo dvakrát kvašený, při které se do jednou kvašeného kefíru přidá polovina až dvě třetiny čerstvého mléka a nechá se dále zrát. V prvním případě je nápoj někdy až nepříjemně kyselý, v druhém případě má chuť jemnější.

Soubor mikroorganismů tvoří celá řada bakterií, kvasinek a někdy i plísně, které žijí v symbióze už po celá tisíciletí a dochovaly se nám dodnes. A to je důvod, proč je kefír tak obdivuhodný. Přežil a přežívá různé klimatické podmínky, rozdílné poměry v domácnostech, proměnlivou teplotu.

Pochází ze dvou oblastí – z Tibetu a z Kavkazu a každý z nich má odlišné složení. A to ještě není všechno: i kefíry z různých domácností obsahují odlišné druhy bakterií. Celý soubor kefírového symbiotika je totiž velmi rozsáhlý a dá se téměř říct, že obsahuje všechno člověku prospěšné, co může v mléce žít. Podle místních podmínek se potom skupina bakterií, které se na onom místě nejlépe daří, rozmnoží více než ostatní druhy. Každá domácnost má svůj vlastní kefír, který jinde nebude stejný.

Obecně se původce kefíru nazývá kefírové zrno, kefírky, tibetská houba a možná i jinak.
Kefírové zrno je gelovitá hmota tvaru květáku o velikosti několika milimetrů a zhruba do tří centimetrů. Větší zrno je živené mlékem kravským, v kozím mléce se obvykle vytvoří drobnější a méně soudržné částečky.

Při zkoumání kefírového zrna na Vysoké škole potravinářské v Nanjingu v Číně našli jako dominantní organismy Pseudomonas sp., Leuconostoc mesenteroides, Lactobacillus helveticus, Lactobacillus kefiranofaciens, Lactococcus lactis, Lactobacillus kefiri, Lactobacillus casei, Kluyveromyces marxianus a Sacharomyces cerevisiae. Odkazy: miniatlas mikroorganismů - www.semanticscholar.org

Zjednodušeně řečeno, je tu všechno, co si jen můžeme přát a je to obalené ochranným gelem, který produkuje Pseudomonas. Jiné kmeny Pseudomonas jsou známy jako původci některých zápalů plic, při kterých pacient trpí silnou zahleněností. Pseudomonas v kefíru ale schopnost tvořit gelovitou hmotu užívá v náš prospěch a agresivně brání ostatní mikroorganismy, které jsou součástí kefíru, před napadením cizími druhy.

Leuconostoc mesenteroides, Lactobacillus lactis, L. casei jsou bakterie mezofilní, což znamená, že se rozmnožují nejlépe při teplotě kolem 30 stupňů s drobnými odchylkami. To jsou také z velké části bakterie, které obsahuje prostředí v našem podnebném pásu. Mléko u nás je samovolně napadáno těmito ve vzduchu obsaženými bakteriemi a přirozenou cestou zkysne.

Lactobacillus helveticus se nejlépe rozmnožuje při teplotě mezi 40 a 50 stupni a jeho působením vznikají sýry ementálského typu a dohřívané sýry. Přežívá i teplotu 55 stupňů.

Kefír tedy obsahuje přirozeně soubor bakterií, z něhož se všude nějakému druhu daří dobře, od horkého Řecka až po chladný sever Evropy.

Kluyveromyces marxianus, Sacharomyces cerevisiae jsou kvasinky, které způsobují kvašení mléčného nápoje, vytváření bublinek oxidu uhličitého a alkoholu. Některý kefír údajně může obsahovat až dvě procenta alkoholu, ale není to běžné.

Mimo tyto převažující mikroorganismy může kefírové zrno obsahovat i Brevibacterium linens, které se používá např. při výrobě olomouckých tvarůžků a romaduru a vytváří mazlavý žlutavý povrch a typický zápach. Někdy obsahuje i plíseň Penicilinum candidum stejně jako třeba sýr Hermelín, která ochraňuje povrch kefírového nápoje proti průniku jiných plísní.

O zdravotním účinku bakterií mléčného kvačení na lidský organismus už bylo napsáno mnoho a jak je vidět z tohoto jednoduchého shrnutí, není pro nás vhodný jen jogurt, ale především kefír. Obsahuje velké množství různých druhů bakterií mléčného kvašení a hlavně jej ani v našich podmínkách neohrožují jiné druhy mikroorganismů, jako se to děje u jogurtu.